ŠAMPÁŇO

Byla sobota a já se probudil na křesle po celonoční pitce a při pohledu do zrcadla jsem usoudil, že popíjet s Cameronem, Camem, jak ho všichni znaji,  je holt, jak se říká, o zdraví. Cameron Frost je můj pětadvacetiletý kamarád, stoosmdesát centimetrů, tmavý vlasy, bradka, nebere si servítky a proto si rozumíme. Je na něj spoleh a je s nim pohůdka. Hlavně ho znám od dětství. Na rozdíl od něj, jsem já takovej ten party typan, blonďák, stodevadesát centimetrů, dvacet pět let. Prostě se doplňujeme.

Nikdy jsme nevěděli čím by jsme chtěli být, až vylezem ze školy a rozběhneme se do světa a nějak nás to netrápilo. Samozřejmě jen do chvíle, kdy jsme drželi v ruce roličku papíru, ovázanou stuhou a přehazovali si visící střapeček na černý čapce.

Cam je úspěšný prodavač aut v autobazaru a já si celkem dobře vydělávám jako realitní makléř.

Camův bazar je na konci Stensonovi ulice na Hilary Hillu, což je v zazobaný části města, kam nikdo z nás obyčejných lidí nepůjde na pivko, protože se nám nezdá odejít z hospody, kde prosedíme celou páteční noc, mít prázdnou kapsu a jít rovně. Radši jdeme někam do Ridleyho čtvrti, kde pinta lahodně vychlazenýho piva stojí jen tolik, že chtít propít větší množství peněz by znamenalo při nejmenším otravu alkoholem.

Neříkám, že jsme párkrát nezkusili pořádně se rozšoupnout a utratit všechno, ale to pak končí akce ranní kocovinou, jako je ta dnešní a to se člověku moc nechce ani chodit, natož se pokoušet o nějaký přehnaně atletický triky, jako je sejí po schodech ze čtvrtýho patra a dojít si třeba nakoupit. To člověk radši schroupe tři dny starý sušenky a to i když nestály za moc už při otevření. Takový občerstvení kolikrát chutná úplně jako ambrozie a nikdo vám to nedokáže vymluvit, ikdyž dojít si do marketu na rohu by bylo lepší, zdravější a asi i chutnější.         

Pachuť v puse, kruhy pod očima a monstrózní okno mi napovídá, že připomenutí včerejší noci asi přinese mnohem víc překvapení, než bych čekal.

Hodil jsem na sebe svoje oblíbený triko, na kterým je znát, že už zažilo mnohem víc, než kterákoliv část oblečení z mojí skříně. Když jsem našel kapsáče, bez kterých se taky většinou neobejdu, šel jsem se drobet opláchnout. Stojím tak u umyvadla a jak se to dělá, zkoumám jestli nemám na oblečení nějakou věc, který by potřebovala možná větší hygienu, než já.

„Nic, je to dobrý. Holt mi to včera sedlo.“

 Při kontrole jsem narazil na cosi v kapsách kalhot. Na první omak to připomíná něco smotanýho do ruličky. Když jsem to vyndal, zjistil jsem, že je to svitek padesáti dolarových bankovek. V druhý kapse je skoro stejná rulička, jen jsou to sto dolarovky. Koukám na ně s takovým tím nejistým výrazem, protože absolutně nechápu kde se u mě vzalo na odhad pět tisíc dolarů. Při mojí měsíční mzdě zhruba patnácti set dolarů, je to balík peněz, co může znamenat cokoliv a já ve skrytu duše doufám, že jen to dobrý. Odcházím do kuchyně, abych si vzal sušenku ze skřínky a najdu na kuchyňským stole bednu od šampaňskýho. Nápis LE CHAMPAIN SVUE FRANCE mi naznačuje, že se nejedná o žádný levný bublinkový víno. Otevřel jsem jí se strachem, co najdu. To co se objevilo jsem absolutně nečekal. Krabice byla vyplněná úhlednými balíčky čehosi, co podezřele připomíná ganju.

Někdo by řekl:

„Chlape, to je pohled pro bohy a hurá hulit!“

a někdo by v tom viděl kopici peněz. Jenže to, že vedle bedny leželo v ruličkách pět tisíc mi říkalo, že kvůli penězům jsem tohle domu nedotáhnul. Nechám všechno ležet a jdu pustit stojací ventilátor, protože se začínám potit. Je fakt, že v červnu, v deset ráno, uprostřed města se není čemu divit. S hlavou plnou otázek jdu do obýváku a až při cestě zpátky do kuchyně jsem si všimnul, že na gauči něco leží. No lepší výraz je někdo. Jdu blíž a opatrně odkryju deku, hozenou přes hlavu.

„Came, vstávej! Brácho, jakto, že Ty chrápeš na mým skvostým sofa a já si musel lámat záda v křesle?“

To, že mám i postel mě vůbec nenapadlo.

Trochu nesměle se Cameron otočil a s výrazem ne moc odlišným od mýho ve chvíli, kdy jsem zjistil, že si zřejmě můžu vzít tříměsíční volno, se mě zeptal

„Tvým sofa? Jasně, takže doma asi nejsem“

„No to nejsi, ale neva. Alespoň mi zkusíš připomenout, co dělá jedna zajímavá bedna u mě v kuchyni.“

„Cože?“

„Tak pojď a číhni se sám“

Cam se vysoukal z pod deky a rozlámaným krokem se vypravil směr kuchyň.

„Odskočim si Jimbo“

„Posluž si, brácho“

Já čekám v kuchyni a s pohledem někam skrz dřez do sebe cpu údajně stoprocentní džus. Při návratu z koupelny se Cameron zarazí a kouká na krabičku.

„Jime Davisi, v čem to Tě péro jedem? Hlavně mi Jimbo neříkej, že je to něco s čim jsme se potkali včera na tahu“

„No…už to tak bude…“

„Jak říkám…Tě péro!“

Ještě asi pět minut jsem v tichu civěli na LE CHAMPAIN, který jsou vlastně parádně zabalený asi dvě kila LE GANJA a nevěděli co si s tim počít.

„Smotnem J?

„Myslíš?“

„Jasně, kolikrát se Ti poštěstí najít bednu hůla?“

Ve stavu, kdy mi už bylo všechno jedno jsme odnesli krabici do obýváku na konferenční stolek. Cam vytvořil, na ranní, potahovej stav, celkem slušnýho jointa.

„Tvůj byt, Tvůj start Jimbo“

Převzal jsem cosi, velikosti a tvaru malinkatý mrkvičky. Poseděli jsme a pokouřili.

„Na to, že kouřim poprvý v životě šampáňo, to je fakt super“ pomyslel jsem si.

Někdo zazvonil a i přesto, že mi přišlo vtipný i to, že mám zvonek a ten umí dokonce zvonit, jsem šel otevřít. U dveří stál domovník, pan Hackley.

„Sakra Davisi, co to mělo včera znamenat?!“

„Co přesně pane Hackley?“ usměju se.

„Zazvoníš si u mých dveří ve tři ráno a když Ti votevřu, nacpeš mi jen tak dvě láhve šampaňskýho, který stojí každá asi padesát dolarů, Tvůj kámoš mě poplácá po rameni a beze slova vodejdete!“ nasupeně vysvětluje domovník.

Je to další věc, která mi doplňuje včerejšek, ale bohužel je to asi jen deset minut před našim slavným finále.To je holt věc, která nám moc nepomůže, ale alespoň je to důvod, proč se pokusit si pátek připomenout.

„Chutnalo šéfe?“ ozvalo se mi za zády.

Hackley jen rozšířil oči, nadechl se k něčemu, co mohlo i zamrzet, ale neměl slov. Jen na prázdno zavřel pusu. Potom to zkusil znova, ale už s menším odhodláním.

„Kde jste na to vzali?! Měli jste toho plnou bednu. To je tři sta dolarů.“

„Já bych to viděl víc růžově“ nasadil Cam s úsměve ve tváři.

„No, berte to tak, že jsme měli svůj den“ dodal jsem rychle.

Domovník jen nechápavě zavrtěl hlavou, strčil si mezi rty novou cigaretu z krabičky, na který postává velbloud, zapálil si jí Zipákem a za neustálýho vrtění hlavou šel pomalu chodbou ke schodům. Těsně než sestoupil na první schod se zastavil, sáhnul si do kapsy u hodně vytahaných a ošoupaných kalhot, vytáhnul klasický rozkládací sirky, podíval se na ně a pak na mě.

„Tohle Ti tady včera nechal jeden slušně voháknutej chlap. Nebyl jsi doma, když Tě tady sháněl. Bylo to asi v deset večer. Jestli si myslíš, že Ti budu dělat pošťáka, tak na to zapomeň! Jen za ty flašky Ti to předám…“

Došel ke mně a podal mi zápalky. Na krabičce byl jasně barevně natištěnej nápis COPA-CABANA BAR

„Díky pane Hackley“ poděkoval jsem a zavřel jsem dveře.

Vrátil jsem se zpátky do bytu a s krabičkou z baru v ruce jsem hledal Cama. Ten seděl v křesle, kde já přenocoval, v ruce držel skoro dokouřenýho jointa a pokyvoval hlavou a jen tak mezi zuby procedil

„Tě péro J, tohle začíná bejt něco zajímavýho. Vzbudíme se u Tebe v bytě, vokno jak kráva, pět tisíc v kapse, bedna od nechutně mastnýho šampáňa, plná excelentního kouře a k tomu všemu, nakrklej domovník co si hraje na poslíčka. Já myslim, že asi budem muset vyrazit do města, co Ty na to?“

„Máš recht C. Jen nechápu čí nápad byl cpát zrovna jemu dvě flašky za pade kus“

Vzali jsme si drobet vzorků z našeho šampaňskýho hulení do kapes a vyrazili jsme.

Už na chodbě nám přišlo divný, že se všude válí kousky oblečení, nedopalky od cigaret a v třetím patře dokonce ležel někdo na starým otrhaným a špinavým gauči, kterej je v každým patře společnej jeden pro všechny. Vyšli jsme ven před dům a hnedka nás praštilo přes nos horko a dusno, který jen podpořilo to co v nás bylo ze včerejška   a ze dneška. To, že jsem měl nutkání jít si na ulici zaplavat jsem se snažil potlačit, protože mi připadalo divný se jen tak rozběhnout a skočit šipku. Možná, kdyby šel Cam se mnou, tak bych to risknul, jenže on stál a fascinovaně si prohlížel veřejnou poštovní schránku se zaujatým úsměvem v obličeji.

„J, musíme najít COPA-CABANA BAR“ zavelel z ničeho nic Cameron

„A Ty víš, kde začít?“

„Máš ty prachy Jimbo?“

„No, všechny ne, ale mám dost, proč?“

„TAXI!!!“ písknul Cam u kraje chodníku, aniž by něco vysvětlil.

U obrubníku zastavil během chvilky žlutý Ford s jakousi reklamou na novou restauraci STEAK HOUSE, kdesi v Hilary Hillu, na střeše. Nasedli jsme.

„Copa-Cabana Bar“ zavelel jsem

Zhruba po patnácti minutách jsme zastavili u palmový aleje, která na konci měla osvícenej vstup do baru.

Zaplatil jsem z balíčku peněz s menší hodnotou a vykročili jsme směrem k baru.

„Pan Frost a pan Davis“ ozvalo se vedle nás

Vedle nás stál chlap, asi tak pětačtyřicet, tmavý mastný vlasy, ve zmačkaným baloňáku a doutníkem v koutku rtů.

„Když myslíš…Colombo…“ odpověděl Cam

„Vtipný“ pochválil jsem ho

„To víš, miluju šampáňo“ uchechtl se Cam

„Jak se vede?“ zeptal se muž.

Nějak se mi nezdálo, že se nás ptá někdo, kdo nás potkal na ulici a hlavně, že nás zná jménem.

„Co od nás chcete poručíku?“ zeptal jsem se, ale zároveň jsem nezkazil Camovo vtípek

„Ale, včera jste mi pánové dali něco na ohlídání a za tu službičku jste mi dali flašku setsakra dobrýho šampusu“

„Co jsme vám dali hlídat?“ ptal se zvědavě Cam

Chlapík sáhnul do šosu baloňáku a vyndal lístek k parkovacímu místu. Podal ho Camovi.

„Tohle je Tvoje Froste“

„Dobře…“ Kývnul Cameron

„Vy jste nás hledal u mě doma?“ Zeptal jsem se

„Jo, to jsem byl já. Dali jste mi adresu, kam mám přijít kolem desátý večer na mejdlo, ale nebyli jste tam, tak jsem se zeptal domovníka a ten celej nevrlej se slovama, že není poslíček si ode mě vzal ty sirky. Zbytek už byl jen na něm a na vás“

„Holt seš šikula, díky“ usmál se na chlapíka Cam

„Jo, díky. My razíme do baru, máme sucho“ řekl jsem.

„Mějte se pánové“ rozloučil se muž.

Vyrazili jsme do baru. Těšili jsme se, co nás ještě potká. Cameron si po cestě prohlížel lístek na parkoviště a dumal kde to asi budeme hledat. Mezitim jsme vešli do baru. V baru byly asi u šesti tyčí tančící holky, který se na náš vkus vrtěli moc rychle, což nám dělalo problémy pobrat, ale což, šampus je šampus. Jen co jsme se rozkoukali, vyrazili jsme na bar.

„Teeda, já mám žízeň, že bych vypil třeba i támhletu cukrovou vášku“ řekl záhadně Cam a čučel před sebe na prázdnej bar pult.

Barman jen zavrtěl hlavou, jako by měl něco ve vlasech a chtěl to ze sebe zklepat a v klídku natočil dvě pivka.

„Pánové budou platit hnedka, nebo až na konci?“ Zeptal se barman s neutrálním výrazem i tónem.

„Předplatíme si…“ řekl jsem a v tónu a výrazu jsem se snažil týpka za barem co nejlíp napodobit. Vytáhnul jsem jednu stodolarovku a položil jí na pult. Barman zpozorněl, ale po zkontrolování pod UV světlem jí přijal.

„Panáka, nebo brko…“ křiknul Cam a dlaněma plesknul o bar.

„Já bych to viděl na flašku…“

„Šampáňa“ zasmál se Cam

„…něčeho čistýho… Hoď sem Absolutku“ poručil jsem.

Barman zavrtěl hlavou, ale sehnul se pod bar a vyndal novou flašku Absolut vodky. Postavil jí před nás na bar a k ní dal dvě whiskovky s ledem. Cameron nám hnedka nalil a už už si ťukal, když v tom ho zaujala jedna z tancujících holek. Já se chtěl napít, ale vypadla mi jedna kostka ledu na bar. Ani nevim proč, ale přišlo mi to hrozně zajímavý. Začal jsem si s ní hrát a kreslil jsem vodou na bar obrázky. Nějak mě napadlo, že když s ní budu jezdit dost rychle, bude to jako když se máchá žhavým klackem.

„Kolečko…kolečko…kolečko…“ mumlal jsem si a snažil se kroužit ledem po pultu.

Najednou mi barman poklepal na ruku a když jsem se podíval, jen ukázal na Camerona. Stál za mnou a fascinovanej mojí hrou s kostkou se ani nehnul.

„Tak pijem, nebo nám to nebude chutnat“ zvednul jsem skleničku.

„Máš recht J!“ přiťuknul si Cam

„Dej si s náma brachu!“ Ukázal jsem na barmana

Ten si vzal vlastní skleničku a kývnutím poděkoval. Nalil jsem mu pořádnou dávku.

„Skočim si na záchod Came“ a šibalsky jsem mrknul

„Bacha na špunty Jimbo“

Šel jsem přes bar a hledal někoho známýho, kdo by se na mě třeba jen nápadně podíval. Pořád jsem dumal o včerejšku. Došel jsem na záchod a našel si volnou kabinku. Vyndal jsem naší železnou zásobu šampusovýho hulení a umotal jointa. Byl o dost větší, než ten ranní a tak jsem se na něj i dost těšil. Když byl hotovej, vyšel jsem nenápadně ven, a šel jsem zpátky k baru za Camem. Stál tam, koukal na plac a pokyvoval si v rytmu taneční hudby.

„C, pujdeme si najít stůl. Tady bych se ustál…“

„Ok, brácho“ souhlasil Cam

Šli jsme s flaškou Absolutky najít si stůl. Našli jsme parádní box. Zasunuli jsme se tam a rozvalili.

„Dáme bubliny!“ rozhodnul Cameron

„Tak teď seš na řadě Ty. Já startoval ráno“

Rozjeli jsme to znova, ale tentokrát v klídku a pohodě. Najednou se k nám přitočila holka, brunetka, oblečená do stylu na klubový akce. Kabelku, upnutý hadříky, podpatky a celkově hezká kost. Dřív jen tak postávala s partou. Podívala se na nás, usmála se a pak nás překvapila

„Vy jste ty týpci ze včerejška. Uděláte zase nějakou parádní šou? Včera jste to tady parádně rozjeli.“

„Wow, teeda co se tady dělo?“ zeptal jsem se

„Tě péro, konečně někdo, kdo si nás pamatuje a musí to bejt šampónka…“ povzdechnul si Cam

Jeho názor na takovej styl oblíkání a myšlení jsem znal a tak mi bylo jasný, že jestli mu stoupnou bubliny do hlavy, bude veselo.

„Včera jste sem přišli s dvěma úpně stejnýma batohama, na kterých bylo vidět, že jsou něčeho plný. Tvůj tmavovlasej kámoš do jednoho pořád strkal nos a šklebil se.

„Když jsme u toho šklebu…“ rozjel se Cam

„Klídek brácho“ zastavil jsem ho.

„Kdo má bejt klidnej, když tady na Tebe čubrní takováhle Head and Sholders lady…“

Stojící a zjevně rozjařená slečinka se na něj zadívala takovým tim úplně jasným pohledem a vrátila se ke mně.

„Říkali jste něco o kamarádech z Londýna a o tom, že z toho musíte užít co se dá.“

Potom drobet zavětřila, roztáhla oči a udiveně vydechla

„Vy tady hulíte? Máte i na ochutnávku pro kamarády?“

„Mám jedinýho pořádnýho kámíka a tim je tadyhle J a tomu bych dal i vlastní nohu, kdyby to uměl dobře smotnout, nebo z ní vypálit něco říznýho, ale co se Tebe týče…“

„S tim holt nic neudělám. Je to společná pohoda“ pokrčil jsem rameny.

„Ani na ochut…“

„Nebo kdyby mu jí chtěli přišít, místo jeho vlastní, to bych mu jí taky dal…“ z ničeho nic dodal Cam

Nalil jsem dalšího panáka a šoupnul ho ke Cameronovi s lehkým pokynutím. Cam ho vzal a s lehkým pozdvihnutím ho do sebe kopnul na ex.

Nějak jsem začínal mít pocit, že nevim, jestli ještě pořád sedíme v baru, nebo už jsme někde úplně jinde. Všechno mi tak nějak splynulo dohromady. Jen parádní hudba mi pořád udávala rytmus pohody. Cam byl tak nějak mimo, protože se zabýval tim, že se skoro mazlil s umělou palmou která stála u každýho boxu.

„Nemůžeš si myslet, že takovou roštěnku nechám tady jen tak postávat samotnou…“ hučel do ní a hladil jí po listech

Zábava začínala hasnout a tak jsem v čas zavelel

„Jdeme najít to Tvoje auto C.“

„Jasně, ve třech se to líp hledá a Palmela má taky ráda bublinky“ pronesl zcela vážně a začal rvát palmu z květináče.

V tom se na nás sesypali plešatý týpci v kvádrech a beze slova nás vynesli ven. Cam stačil ukořistit jeden gigantickej list a byl tim očividně unesenej. Já hodil do kapsy u kalhot flašku Absolutny.

„Tě péro, Jimbo ono se říká, že ženský nejsou slepice a pak Ti pustí do ruky takovejhle gigantickej brk…“ mával Cameron zhruba metrovým plastovým listem.

„Kde máš ten lístek na parkoviště Came?“

„Co?…Jo, tady…“

Vyndal ho a zadíval se na něj.

„Sakra Jimbo, Hilary Hill…“

„To úplně mění situaci, tam nejdu“ odsekl jsem

„Máš recht, jdem zpátky a já zkusim štígro u Palmely…“

Jak tak stál u obrubníku a mával rukama, když mi popisoval, jak musíme zmáknout ty plešouny, jedno taxi to špatně pochopilo a zastavilo u nás. Řidič stáhnul okýno a z auta se vyvalil dým kouře. Z auta zněla indická hudba.

„Kam to bude chlapy?“

„No, my asi nikam nechceme…a nebo…Hilary Hill“ rozhodnul jsem za nás oba

Cameron se najednou horlivě rozběhnul směrem zpátky na bar.

„Geronimo!!! Palmelo, už běžim!!!“

Jenže u vstupu stáli ty plešatý chlapi, co nás předtim tak laxně oba dva vynesli ven. Právě ty jsme měli spolu nějak zvládnout. Jenže na ně by Cam neměl ani se mnou po boku, natož teď sám. Holt se mu to vymstilo.

„Jaaau!!! Vy parchanti plešatý!! Jaaaau!! Byl jsem tam a budu zase…koukejte mě pustit!! Vypadáte jak nepovedený kopie Mistra Propera!!!“

Jenže plešatý týpci asi právě takovýhle vtípky poslouchaji pořád, tak se jich to decentně dotklo. Zrovna ve chvíli, kdy si Cama přehazovali jeden druhýmu jsem se do toho vložil i já.

„Came, brácho už jdu!!!“

Jen mě nenapadlo, že oznámit taktiku útoku nahlas před bojem je blbost… Téměř společně se všichni Mistři Propeři otočili a odrazili můj útok dvěma přesně mířenýma ránama na mojí sanici.

„Šampón na vás kreténi!!!“ využil Cam situace

Skočil na záda tomu nejbližšímu a začal ho mlátit plastovým palmovým listem. Pleskalo to pěkně, to je fakt. Jenže tenhle útok byl už jen poslední kapka do ohně. Tam kde nás hladký hlavy předtim šetřili, tam si nás teď vychutnali.

„KŘUP“ Cam se chytnul za tvář

„Co jste mu udělali!!!“ vrhnul jsem se k němu

„A koukejte padat ubožáci…“ informovali nás vyhazovači

I přes ukrutnou bolest celýho mýho obličeje jsem dotáhnul Cama do taxíku dřív, než by se mohli plešatci rozhodnout si všechno pojistit.

V taxíku jsme s Camem provedli inventuru našich věcí a hlavně tělesných částí a zjistili jsme, že až na natržený triko a Cameronovo pochroumanej úsměv je všechno v pohodě. A právě to, že C je drobet rozmontovanej nás poslalo dalším směrem po městě.

Tahle menší potyčka nám způsobila téměř úplný vystřízlivění, což nám teď nevadilo, protože jsme se řítili úplně opačným směrem, než je Hilary Hill, ale Camovo okouzlující úsměv a čistá mluva jsou teď přednější.

Dentista Harry O´Connor, zněla tabulka u zvonků vedle dveří. Stáli jsme na 7.Whiteovy ulici v Northwest. To je taková obyčejná část města, která je úplným a jasným opakem Hilary Hillu, kam jsme měli původně namířeno. Nevím, jestli je to zrovna nejlepší místo, kam jet takhle večer, ale jsem si jistej, že nikde jinde by nás takhle v noci nepřijali.

„Vafvoň a fvbudíme ho. Opuauí to a huá kajit“ vymáčknul ze sebe Cam s pošklebkem sám nad sebou

„Jen klídek brácho. Nevim, kterej je to zvonek. Musim…“

Ještě jsem to ani nedokončil a Cameron se vrhnul směrem k desce se zvonkama a oběma dlaněma se opřel snad o deset různých knoflíků. Protože byla noc, slyšeli jsme, jak se rozdrnčely různý hlásný tóny ohlašující návštěvy, po celým domě. Chvíli se nedělo nic. Pak se otevřelo pár oken.

„Co je?! Kterej kretén tady votravuje takhle v noci?!!“ to řval chlap v bílým nátělníku, špinavým a mastným od různých věcí, který se na něj dostaly.

„Zavolám poldy!!!“ ženská v brejlích a koupací čepicí na hlavě mává dolu malou baseballovou pálkou.

„Ano?“ ozvalo se z venkovního repráčku u zvonků

Podle zřetelný změny v hlase jsme poznali, že by to mohl být ten, koho hledáme.

„Doktor O´Connor?“ zkusil jsem

„Ano, co potřebujete?“ trochu nevěřícně a se skrytým naštvaným tónem reagoval hlas

„Můj kamarád se dostal do křížku a partou týpků, který si s nim nebrali servítky a odnesly to zuby. Můžete se na něj podívat? Prachy máme, nebojte“

Chvíli nic, ale potom se ozval zvuk otevírající vstupní dveře. Rychle jsme vběhli dovnitř.

Dům zapáchal ztuchlinou a bůhví čím ještě.

„Kua, já bych chi dal champano“ uchechtnul se Cam

„Neboj, doktor Tě opraví, nadopuje a pak vyrazíme. Musíme najít to auto.“

Vyšli jsme první schody a čekali jsme, že se někde objeví otevřený dveře, nebo alespoň někdo, kdo by nás pozval dál. V první patře jsem jen pod dveřma viděli sem tam světlo, který asi patřilo tomu, koho Cam tak pohotově vzbudil. Občas bylo vidět, jak se za dveřmi někdo pohybuje a v několika případech bylo slyšet nějaký mumlání. Cam začal plivat krev.

„Kua…“ odplivnul si Cameron

„V poho brácho?“

„Jo, chpolknul chem kuch chubu!!!“

Tady na chodbě nesvítilo světlo, tak nám muselo stačit osvícení z venku a jakýsi vytušený vidění ve tmě. Ozvalo se zaskřípání dveří a viděli jsme, že se na konci chodby v čele pootevřela malá skulinka. Vykouknul tam chlapík asi našeho věku a jen mezi rozcuchanýma dreadama procedil

„Teeda, Ty vypadáš.“ Zadíval se na Cama

„Jestli jdete k naší zoubkový víle, tak je to v patře nade mnou. Je to šikovnej parchant. Až se na něm vyřádí, bude si potřebovat zklidnit hlavu. Stavte se tady.“ Vymáčknul ten nejkamarádštější úšklebek, kterej se dá v půl jedný ráno dokázat.

„Díky za pozvání, určitě ho přijmem a nepřijdem s prázdnou…“

„Jo a jmenuju se Boby…“

Vyšli jsme opatrně o patro výš, kde už na nás čekal chlapík v kostkovaným županu u otevřených dveří. Jen se na Cama z dálky podíval, rychle kejvnul a ukázal, kam ho mám posadit.

„No, opravdu si to museli užít.“ usoudil doktor

„No tak, jen drž chlapče, jinak se Ti tam nepodívám“ opatrně se pokoušel uklidnit Cama

„Nemáte něco na uklidnění?“ zeptal jsem se

„Pil? Nebo něco jinýho?“ zeptal se doktor

Podíval jsem se tak nějak nejistě

„Je mi to jasný. Jenže to mu nemůžu nic píchnout, nevim jak by reagoval.“

„Co rajskej plyn? Máte?“

„Vidíš, to mě nenapadlo. Kolik tady máte peněz? Bomba tohohle utěšovadla není nic levného“

„Kolik je potřeba, tolik bude, jen ho zpravte.“

Doktor přitáhnul vysokou bombu na vozíku, kterej je podobnej tomu, co používaji ve špitále pro kardiaky, aby měli u sebe dost vzduchu, ať jdou kam jdou. Nasadil náustek na Camovo obličej a otočil kohoutem. Potom se jen koukal, jak se Cameronovo obličej zpočátku skřivenej bolestí pomalu uklidňoval. Zhruba za deset minut se Cam nějak uklidnil a dokonce začal cosi huhlat.Doktor mu sundal náustek a vzal si do ruky tampóny na očištění krve.

„Jo a ko chi mychlíke, che mě dochtaneke jen kak? Ko che máke kolem krku chvíkífí kukuchike mě neflomí.“ Zasmál se Cameron

„Tak to půjde snadno“ pousmál se doktor

Sice jsme ani jeden úplně nerozuměli tomu, co se nám Cam snažil říct, ale líbilo se nám, jak byl veselej.

Doktor mu otevřel pusu a vyčistil co se dalo.

„Nebude to tak hrozný. Hodně si pokousal tváře a má prokouslý jazyk. Ze zubů to odnesl jen jeden ve předu a dva na boku. Ten přední mu jen obrousím, aby si o něj nepořezal ještě víc jazyk a vy sem budete muset zítra, nebo pozítří znova zajít. Ty boční zuby mu opravím ihned. Bude to otázka zhruba hodiny.“ Informoval mě doktor

„Kachdý den, mejdlo ch dochtochem jen.“ vykřiknul Cam, na kterýho perfektně působil rajskej plyn.

Doktor na něm začal pracovat a já si vychutnával drobet klídku a pohody v rohu ordinace. Bolely mě dost nohy z pobíhání po městě. Jak jsem tak seděl nějak jsem klimbnul a vzbudilo mě, když na mě někdo mluvil.

„Halo, jsem hotový“

Byl to doktor. Cam seděl na křesle, s vykulenýma očima chytal cosi ve vzduchu kolem sebe a chechtal se u toho na celý kolo.

Doktor se ke mně posadil.

„Bude v pořádku, jen musíte vážně co nejdřív zajít znova. Bude se mu i lépe mluvit. Možná bude drobet šišlat, ale už se mu nemůže nic horšího vlastní vinou stát. Je taky trochu omámený tím rajským plynem, ale to vyprchá během dvou až tří hodin.“

„Co jsme dlužný?“

„Za dnešek to bude padesát dolarů“

„Tak to je super“

Dal jsem mu stovku a vzal jsem si na něj telefon, abychom se dohodli, na další návštěvě. Došel jsem si pro Cama

„Hej brácho, jdeme“

„Šakla, to je fakt šupel. Měl jši mi žíčt, že jšme ši koupili žeblu. Akolát nefím, čím jí budeme klmit. No, to še nějak vyžeší. Viď lychlej štlipšy?“

Já jen koukal do rohu, kam Cam zaujatě šišlal.

„Doktole, nemáte nějakou šnůlu? On se nás žebla bojí…“

Doktor jen s úsměvem zavrtěl hlavou a doprovodil nás ke dveřím.

„A pamatujte pánové, čím dřív se tady ukážete, tím líp“

Vyšli jsme na chodbu a zamířili jsme ke schodišti.

„Ještě, že žebla umí koukat v šelu“ usmál se hrdě Cam

„Hele kámo, zajdem ještě o patro níž za jedním chlapíkem. Pozval nás na relaxaci“ nabídnul jsem Cameronovi

„Klidně, jen ještli není alelgickej na koně. To se ho musíš napřed optat“

Zazvonili jsme u Bobyho dveří. Já si myslel, že už spí a nic z pozvání nevyjde, ale najednou se ozvalo šramocení řetězu na dveřích a odemykání zámku. Boby otevřel a z jeho bytu vyšla známá a příjemná vůně, která nám naznačila, že dnešní večer zdaleka nekončí.

„Zdarec chlapy. Tak hotový? Doufám, že v pořádku. Pojďte dál a udělejte si pohodlí“ pozval nás Boby

„Máš lád žebly?“ ozval se Cam

„Rajskej plyn?“ pochopil Boby

„Jasně. Doktor mu nemohl nic píchnout, páč jsme před tim dost pařili“ odpověděl jsem

„Takže? Žebla pujde taky dovnitš, nebo ne?“ netrpělivě se ptal Cam

„Samozřejmě, že může“ usmál se Boby

Vesele jsme vešli do Bobyho bytu. Byl velikostí zhruba tří až čtyř pokojovýho bytu, ale byl spojenej do dvou místností.

V první místnosti měl gauč, pár křesel, plochou televizi na stěně, stereo, akvárko lednici a velký okno, který spojovalo kuchyň s první místností. Stěny nebyly nijak omítnutý, polepený plakátama a sem tam byl malý gráfek.

Vedlejší místnost byla podobně veliká, jen v ní bylo velikánský letiště, lednice, druhá televize, a u jedný stěny byla malá kuchyňka. Byt to byl fakt pěknej a útulnej.

Cameron opatrně vešel a do rohu, kde stál věšák uvázal k němu jeho zebru. My s Bobym se posadili ke stolu a pustili stereo. Cam se k nám po chvíli přidal.

„Dáme bubliny?“ zeptal se Cameron

„Cože?“ nechápal Boby

„Ale, to je dlouhej příběh, kterej Ti musim určitě říct. Každopádně bysme mohli.“ reagoval jsem

Vytáhnul jsem z batohu vzorek našeho šampaňskýho hulení a začal jsem motat špeka.

„Co máte dneska v plánu?“ zeptal se Boby

„Mušíme najít jedno auto. Akorát nevim jak doštaneme štripše dovnitř.“

Boby se na Cama jen pousmál a na mě hodil nechápavej pohled.

„Auto?“

„Jo jo, včera jsme pařili a u jednoho týpka…“ zarazil jsem se

„Radši Ti to povim od začátku, ať v tom nemáš maglajs, jako mi.“

Boby přijal chápavim pokývnutím hlavy.

„Ráno jsme se vzbudili u mě v bytě. V kuchyni na stole stála bedna od šampáňa, plná tohohle elegantního hůla a já měl v kapse plus mínus pět táců. Absolutně nic si nepamatujem.“

Boby jen začínal pobírat co mu tady vykládám a nějak se pousmál

„Můj domovník mi předal sirky z COPA-CABANA BARU a nadával ,že jsme mu dali dvě flašky libovýho šampáňa a vyzvídal, kde jsme na to vzali. Pak jsme jeli do toho baru. U vstupu na nás čekal takovej divnej typan v kabátu a dal nám, teda Camovi lístek od parkovacího místa v Hilary Hillu. V baru si na nás pamatovala jedna roštěnka, ale nic moc jsme z ní nedostali. Pak jsme zažili klepec od vyhazovačů a skončili tady“ dokončil jsem

„Teeda chlapi, tak tomu musíme přijít na kloub společně. Přece takovýhle zapeklitý tajemství, nebudete chtít rozlousknout sami“ natěšeně se nabízel Boby

Potáhnul jsem z čerstvě ubaleného brka a podal ho Bobymu.

„Seš na palubě brácho“

Cameron pospával v křesle a dokonce ani hulit nechtěl. Jen tak sem tam něco zamumlal a zavrtěl se.

„Možná to z něj půjde ven, až bude přicházet k sobě. Radši mu dám lavor pod nos“ rozumně rozhodnul Boby

„Díky“ kývnul jsem

Odešel do koupelny a donesl tmavě hnědej lavor a položil ho Camovi na břicho.

„Šakra to nešlyšíte, jak chudák štripš smutně žechtá? Muší čurat. Thak aši vyražíme dál“ Rozhodil najednou do ticha rukama Cameron.

Boby jen vzal nějaký věci do batohu, hodil na sebe mikču a vyrazili jsme z bytu. Cameron vyšel ven a nějak zamyšleně koukal na prázdnej byt a přemejšlí.

„Čo já tam vlaštně nechal…“

„To je dobrý Came, uklidnil ho Boby, máš všechno“

„Ok“ usmál se Cameron

Zebra odešla, tak jak přišla a Cam přicházel k sobě.

Vyšli jsme před dům a přemejšleli jsme, jak se dostaneme do Hilary Hillu, když mě se tam rozhodně moc nechtělo. Boby vytáhnul mobil, něco vymačkal a už volal.

„Steve? Jo, to jsem já Boby, potřebujeme hodit s dvěma kámíkama do Hilary Hillu. . . . . . vim kolik je brácho, ale . . . . . . zadarmo to nebude čéče . . . . .“ řekl Boby a podíval se na mě s otázkou v očích.

Kývnul jsem a naznačil, že mu dáme drobet našeho skvostu.

„Jasně, bude to ok, jen dojeď. Díky“ oddechnul si Boby

„Přijede zhruba za deset minutek. Kolik toho máte chlapy? Abyste mu nedali svoje poslední hůlo, to by byla škoda“ otočil se na mě Boby

„Pohoda, je toho haba haba na celou noc, tak drobet obětovat můžem“ oznámil jsem

Za čtvrt hodinky přidunělo starý oprejskaný auto, ze kterého hrála Raege muzika. Asi Marley, ale to jsem ve svým stavu nemohl řádně odhadnout. Boby otevřel dveře a z auta se vyvalil dým kouře. Strčil hlavu dovnitř a řešil něco s kamarádem Stevem, sedícím u volantu. Steve na konec kývnul a Boby nám ukázal, že si máme nasednout.

Naložili jsme se do auta a zavřeli za sebou dveře.

„Co vás to chlapi napadlo dělat si velet v půl druhý ráno do Hilary Hillu?“ zeptal se Steve, zatím co se otáčel.

„Je v pohodě?“ Zeptal se Steve Bobyho při pohledu na Cama ve zpětným zrcátku

„Já myslim, že v úplný pohodě“ nadhodil jsem s úsměvem

Boby jen kývnul.

„Fakt dík, že nás tam hodíš, brácho“ poděkoval jsem

„No, zadarmo to nebude“ odpověděl Steve

„Neboj, litovat nebudeš“ ujistil ho Boby

Uháněli jsme směr Hilary Hill a mě honila mlsná. Přemejšlel jsem, čim tu mlsnou zahnat a nahmatal jsem v boční kapse u kalhot flašku.

„Je libo vodku, pánové?“ vítězně jsem se zeptal

„Ty krávo Jimbo, Ty šeš drak. Tyš jí štihnul vžít?“ vykulil oči Cam

„To je jašný, že ši šmočím švůj pochroumaném čumák“

Podal jsem mu flašku a Cameron s občasným sykáním do sebe dostal hódně velkýho panáka. Když dopil, podal flašku dopředu Bobymu, kterej jen koukal, co všechno ještě u sebe nemáme.

„Díky chlapi, já nebudu. V tuhle noční hodinu jezdí tady kolem banda zasraně namyšlenejch fízlů a to mi za to nestojí“ poděkoval Steve

Flaška kolovala dál a nálada začal stoupat. Občas se ozvalo jenom: „Šakra!“ nebo „No to mě pošer!“ když se Cameron polil, nebo ho to zapálilo v puse.

Město kolem bylo tmavý a tichý. Sem tam se mihlo světlo z baru, nebo nočního tabáku. Když bary začaly přibejvat a já uviděl v dálce laserový sloupy na nebi, došlo mi, že jsme opustili to naší skvostně obyčejnou část města a vjíždíme do Hilary Hillu. Neměl jsem z toho radost, ale nedalo se nic dělat. Lístek na parkovací místo byl někde odtuď.

„Kam to bude pánové?“ zeptal se Steve

„Někde nám zastav u nějakého baru, díky“ odpověděl jsem mu s nejistotou ve tváři nad tim, že to vůbec říkám.

Zastavili jsme u baru MISTIQUE, u kterýho postávala parta lidí v našem věku a mladších, na kterých bylo vidět, že jim peníze podsouvá jejich papínek a oni sami neví co s nima. Podél chodníku stály auta typu Chrysler, Ferrari, Dodge Viper, Porsche atd.

„Díky kámo a tady máš za tu obětavost“ naklonil jsem se k němu pěkně naducaným pytlíkem našeho bublinovýho hůla

„To je moc brácho“ vykulil oči Steve

„Jen ber, nám si pomohl až moc, fakt dík“

„Tak díkem a ozvěte se někdy přes Bobyho“

Podali jsme si ruce a vylezli jsme ven.

Cam jen zíral na tu nádherně osvícenou reklamu na BAR MISTIQUE.

„Čéče Jimbo, tohle náš došt vyčerpá a to jak finančně, tak fyžičky.“ procedil mezi zuby

„Neměj obavy C. Peněz je plno a ve třech se to potáhne mnohem líp“ uklidnil jsem ho

„Tady máš Jimi“ podal mi Boby flašku Absolutky, která skončila u něho.

Naposled jsme si každej připil a beze strachu ze zákona, kterej zakazuje pití alkoholu na veřejnosti, jsme postávali před barem a koumali, jestli se nám chce dál, nebo ne.

„Šem já nejdu“ odfrknul si Cam při pohledu na zmalovaný rádoby modelky, postávající před vstupem.

„Ale to zvládneš brácho. Musíme drobet zpátky navodit dobrou náladu u pár pivek“ přemlouval ho Boby

„Souhlasim“ přikývnul jsem

„Dobře, ale jen, že jšte to vy…“ ustoupil Cameron

Bylo na něm vidět, jak ho všechno bolí, ale řeč se mu pomalinku zlepšovala.

U vstupu nás projeli dva velikánský týpci detektorama kovu, jestli nepronášíme nějakou zbraň a po zaplacení vstupu 15 dolarů za každého jsme vešli dovnitř.

Vypadalo to tady, jako v nějakým nóbl bordelu, spojenýho s diskotékou a barem. Holky u tyčí byly ještě míň oblečený, než v COPA-CABANA BARU a sem tam jim koukali složený bankovky z kalhotek, nebo podprsenky. Bar byl na druhou stranu epes rádes. Byl kamenej s masivní dřevěnou deskou a parádně ozdobeným různýma serepetičkami, flaškama a obrázkama. Byl sice celkem plnej, ale místečko jsme si tam našli.

„Tři pivka“ zavelel Boby

„A nějaký panáky“ dodal jsem

„A k tomu nějakou roštěnku na omak a možná i…partičku žolíků“ uchechtnul se Cameron

Holka za barem byla hodně pěkná a myslim, že na tuhle prácičku byla jak stvořená, protože se ani nepozastavila nad tim, že úplně nezapadáme do stylu okolních lidí a efektivně nám předsunula podtácky a nápoják. Mezi tim, co jsme vybírali nám natočila piváky.

„Platit budete zvlášť nebo dohromady?“ mrkla na nás

„Předplatíme si…“ použil Cam osvědčenou větu z COPA-CABANY

„Počkej, já mám peníze“ ozval se Boby

„Ty se jen vezeš, tuhle loď jsme rozjeli my s Camem“

Položil jsem na bar 200 dolarů.

Barmanka se jen na nás podívala a zkontrolovala si bankovky pod UVčkem.

„V pořádku krásko?“ zaflirtoval Cam

„Jo jo, v pořádku“ usmála se na něj barmanka

Napili jsme se pivka a je fakt, že po tak dlouhý noci bodlo jedna báseň.

„Tak co to bude?“ zeptala se obsluhující holčina

„Já bych to viděl na Absolutku, co vy hoši?“ navrhnul jsem

„Mě je to buřt“ procedil mezi zuby Cam a jen nevrle pokukoval po okolních lidech.

„Nezkusíme něco jinýho? Co třeba whisky?“ zkusil Boby

„Takže třikrát Jeníka Chodce. Teda čtyřikrát, pro vás taky samozřejmě“ objednal jsem

Barmanka se jen usmála a nalila čtyři myslim dost plný whiskovky s ledem. Podala nám je a jen na každého mrkla, když si s náma ťukala. Jen to vypila, už musela k někomu jinýmu. Ikdyž tam byly čtyři, tak to očividně byla dost těžká práce, všechny stíhat.

„Tak co dál chlapy? Jsou dvě a mi pořád nevíme, kam jít pro to auto“ rozjel téma Boby

„To je fakt, ale teď jen musim najít hajzlíky, páč jsem plnej a musim něco vymáčknout ven“ s úsměvem vymáčknul Cam a vydal se směrem do davu

„Já bych se zkusil poptat podle toho lístku, třeba je to tady nějak rozdělený“ řekl Boby

„Jo to je fakt“ souhlasil jsem

„Kolik myslíš, že je tady takových parkovišť? A co když to auto stojí někde u chodníku?“ zeptal se Boby

„Tak to jsme v prdeli brácho“

„To asi jo, ale nevzdáme to, ne?“

„Nemůžem, nemáme jak jet zpátky“

„Lístek má Cam?“

„Jo“

„Doufám, že ho neztratil“

„Neboj, má ho schovanej“

Nálada byla tak na 70% a my měli chuť se jít začlenit do davu.

„Je tady nějakej volnej stůl?“ zeptal jsem se barmanky

„Jo, tam vzadu v rohu je pro VIP. Dám vám propustku“ řekla slečna a podala nám v pryskyřici zataveném štítek s nápisem FREE FOR VIP.

„Až se váš kamarád vrátí, pošlu ho tam“

„Díky“

Vzali jsme tři pivka a šli jsme směrem k rohu, kterej nám ukázala. Přišli jsme k velkýmu polstrovanýmu boxu u kterého stál hromotluk v sáčku a nechápavě na nás koukal. Podal jsem mu propustku. Prohlídnul si jí, vytáhnul malou příruční UV zářivku a projel jí. Objevily se skrytý nápisy MISTIQUE – VIP a FREE FROM BAR Kývnul a vrátil nám jí zpátky.

„Noste jí u sebe, když někam půjdete z boxu, jinak vás tam nepustim“ informoval nás a uvolnil řetěz přes vstup

Zhruba za 10 minut se objevil Cam, celej veselej, že máme VIP box.

„Téda typani, tohle se vám povedlo. Ta šťáva sem prej bude i chodit nás obsluhovat. Dneska s ní zkusim něco vykoumat“ usmál se šibalsky

„Koukám, že už je Ti fajn, co Came?“ zeptal se Boby

„Jo jo, už zase můžu pařit, jak se patří“

„To chce kouř na oslavu“ oznámil jsem

„Můžu?“ zeptal se Boby

„Jasně čéče“ poplácal ho Cam

Boby se úkolu zhostil bravurně. Během několika málo minutek se vyloupnul na svět joint, no škoda ho hulit. Položil ho na stůl a Cam jen vykulil oči.

„A zabít nás tim množstvím chceš tady proč?“ usmál se

Vzali jsme tu skvostnou, zhruba 10 centimetrů dlouhou mrkvičku a pořádně jsme si jí prohlídli. Byla to radost mít u sebe někoho, kdo i po takovým množství alkoholu a nějaký žilce, dokáže umotat něco tak bezchybně.

Odpálili jsme to rovnou u stolu, když jsme měli nutkání jít s tim ven. Jenže pak jsme si řekli, že po tomhle výtvoru , bysme nejspíš někde potratili naší VIP propustku a tak jsme se uvelebili na místě.

„Co to bude pánové?“ přerušil naše rozjetý myšlenky hlas barmanky

Byla to bruneta, zhruba 170 centimetrů, modrý oči, postavička akorát, vlasy v culíku a šahaly jí někam na lopatky. Cameron na ní mohl oči nechat.

„Éééé……já bych to viděl na další rundu krásko“ dostal ze sebe

„S vámi samozřejmě“ pomohl jsem mu

„Můžete mi přestat vykat? Já jsem Susan“

„Boby“

„Cameron, ale říkej mi Cam“

„Jim“

Vzájemně jsme si podali ruce a políbili na tvář. Susan zpozorněla a zavětřila.

„Chlapy, vy tady hulíte?“

„Jo, dáš si s náma?“ nabídnul Cam

„Teď nemůžu, musim tady ještě asi hoďku makat, ale potom bych to přijala“

„Ok, mi tady budeme“

„A nezapomeň tu rundu“ mrknul na ní Boby

„Nebojte“

Odešla a mi si jen užívali.

Jak tak sedíme a čudíme to skvostný brčko, zdálo se mi, že vidim stát u našeho boxu něco velkýho. Napřed jsem tomu nevěnoval pozornost, ale když to na mě promluvilo, nešlo si toho nevšímat.

„Hej kámo, nemáš hrst buráků?“

Nějak mi nedocházelo, kdo by mohl chtít zrovna teď ode mě hrst buráků.

„Notak, co ty buráky? Byly by?“

Zaostřim a zhruba z půl metru na mě čubrní obrovská želva. Ne lecjaká, ale fakt obrovská.

„Hele, jestli nemáš buráky, stačilo by drobet kečupu“

Nebyla nasraná, ale jen tak laxně mlsná, potvora.

„Nemám“

„Co nemáš? Buráky, nebo kečup?“

„Ani jedno“

„To je škoda, tak já jdu jinam, měj se“

Zamával jsem jí a rozloučil se s ní a v tom jsem si všimnul, jak na mě Boby s Camem vychechtaně koukaj a jen pokyvujou hlavou.

„Copak copak Jimbo?“ chechtal se Cam

„Že by návštěva z kouřový krajinky?“ přidal Boby

„To doufám“ odpověděl jsem

„Kolik je?“ zeptal jsem se

„2:49“ reagoval Boby

„Takže to máme ještě 11 minut a Susan končí“

„To vydržíme, než . . .“

„Mají tady tak zajímavě barevný ubrusy“ přerušil myšlenku Cam

„Tak zajímavě tkaný. Hm, by mě zajímalo, jak zajímavě to barví a pak by mě zajímalo, jak zajímavě to tkaji“

„To je zajímavý“ smál se Boby

„Mě to nezajímá“ reagoval jsem